Ne každá nabídka se vyplatí aneb pracovat se nevyplatí

Dostala se mi k rukám studie, zadaná agenturou pro sociální začleňování, která má název – NE KAŽDÁ NABÍDKA SE VYPLATÍ. Lze ji nalézt na webu agentury. 

Nemyslím si, že směr, který studie naznačuje, je správný. Nemohu se zbavit dojmu, že studie ignoruje některé společenské a ekonomické zákonitosti a slouží výhradně k obhajobě vládního tlaku na růst minimální mzdy. Přidávám dva pohledy, či spíše předvídatelné ekonomické zákonitosti, které dopady studie relativizují, možná i vyvrací.

1.            Apel autorů analýzy směrem ke zvyšování minimální mzdy, jako řešení situace sociálně slabých, je ve studii zcela jasně čitelný. Jde, podle mého názoru, o zcela lichý závěr. Takto pojatá obhajoba růstu minimálních mezd nebere v potaz skutečnost, že minimální mzdy mají jednu nepříjemnou vlastnost – jasně definují, jakou produktivitu musí mít poslední nejméně produktivní zaměstnanec na trhu práce, aby mohl být při dané mzdě, při obecné cenové hladině, zaměstnán. Zaměstnanec musí být pro zaměstnavatele ekonomicky přínosný, pak je jeho pracovní pozice dlouhodobě únosná. To také určuje charakter problematiky dlouhodobě nezaměstnaných.

Buďu konkrétnější. I při vyplacené minimální mzdě zaměstnanci musí zaměstnavatel v souvislosti s jeho zaměstnáním, platit veškeré náklady sovisející s jeho výkonem zaměstnání. Může jít klidně i o celkových 25 tisíc na jednoho zaměstnance za měsíc (pojištění, doplatek zaměstnavatele soc. a zdrav, pracovní oděv, náklady firmy, PHM, odpisy…..atd.). To je velmi důležité. Zaměstnanec musí produkovat, aby si na sebe vydělal.
Dlouhodobě nezaměstnaní mají spousty negativních předpokladů pro zaměstnání a jejich produktivita nedosahuje často ani poloviny minimální mzdy. Natož jejich celkových nákladů. Zde je jádro problému dlouhodobé nezaměstnanosti. Je podstatná produktivita zaměstnance ve vazbě na minimální mzdu, nikoli jakýsi vágně pojmenovaný poměr minimální mzdy k průměrné mzdě. Tento argument je zcela irelevantní. Tak se růst minimální mzdy tváří logicky ve vztahu k výši sociálního zajištění, které ovšem nemá žádnou vazbu na produktivitu jedinců v dlouhodobé nezaměstnanosti. Opak je pravdou. Růstem minimální mzdy se oddaluje (klesá) možnost vyvázat dlouhodobě nezaměstnané ze závislosti na sociálním systému jejich zaměstnáním. Tedy, čím vyšší bude minimální mzda, tím méně ekonomické bude pro zaměstnavatele zaměstnávat dlouhodobě nezaměstnané. Výše sociálního zajištění ani růst minimální mzdy nijak neovlivňuje jejich produktivitu – nůžky se tímto opatřením otvírají, nikoli zmenšují.

Bohužel, ve studii je zcela obejit princip tvorby mzdy, jako důsledek produkce jedince ve výrobním procesu a je ten je nahrazován, potřebami vzniklými z chybně nastaveného sociálního systému. Sociální systém dnes definuje životní úroveň nezaměstnaných na poměrně vysoké úrovni ve vztahu k minimálním mzdám a zajišťuje jim často mnohem vyšší životní standard, než je jejich produkční schopnost. Nikdo netoleruje flákače, marody, zloděje, absentéry, to by se pak rozložila celková firemní morálka a firma by zkrachovala. Je tedy holý fakt, že s růstem minimální mzdy bude klesat ochota zaměstnavatelů takto nejisté pracovní síly zaměstnat. Tlakem na spodní hranu mezd, budou nuceni ještě více racionalizovat výrobní činnosti a hlídat výrobní náklady. Růst minimální mzdy není všelék pro sociálně slabé obyvatelstvo. Naopak, obávám se, že je to spíše chiméra, která nemá podstatný vliv na řešenou oblast.

Po čase, růst minimálních mezd zvýší tlak na zvýšení sociálních plateb a tak pořád dokola. Stačí se podívat na to, jak je tvořeno relativní posuzování chudoby, o co se opírá a dát si problematiku do souvislosti s vlivem nepřiměřeně vysokých mezd na inflaci.

2.            Druhá část připomínek se týká produktivní části práceschopného obyvatelstva, schopných si na sebe i vydělat. Sociální transfery jsou vypláceny lidem, kteří nevyvíjí žádnou aktivitu, byť mohou a nic jim nebrání, aby pásmo podpory opustili. Jen z nějakého důvodu nechtějí. Tím, že za tento příjem nemusí odvádět práci, tak je jim systémově vytvořen prostor pro tzv. příjmy z více zdrojů. Tím je umožněno lidem závislým na sociálním systému někdy nárazově, nesystémově, až chaoticky si přivydělávat. Ovšem nelze vyloučit i zcela systematickou obživu v kombinaci se sociálním zajištěním. Jde o strategii přežití ve společnosti v rámci daných pravidel. Práce schopní jedinci, kteří se tím moc na pracovním úřadu nechlubí, tak mohou přijít k celkové částce převyšující až 30 tisíc měsíčně. Podotýkám, bez povinnosti odvodů, bez povinnosti se solidárně podílet na chodu společnosti.

Naprostým paradoxem je, že práce na černo tlačí mzdy dolů, proti sociálnímu tlaku na růst minimálních mezd a to poměrně významně. Firmy, které nelegálně zaměstnávají, vytvářejí natolik nízké ceny za dílo, že poctivé firmy musí tlačit náklady na zaměstnance na naprosto minimální mez, aby v nekalé a těžko prokazatelné konkurenci obstály. Tedy i mzdy.
V tomto souboru složitých vztahů opravdu vzniká problém, jak společensky únosně řešit situaci dlouhodobě nezaměstnaného s nedoložitelnou pracovní morálkou a nízkým vzděláním a nalézt cestu, jak ho po dobrém motivovat k práci na úrovni tak nízké minimální mzdy, ke které sám nevědomky vlastním parazitismem přispívá.
Myslím, že systém sociálních podpor je zacyklován, je některých ohledech kontraproduktivní a vytváří příliš mnoho slepých uliček.

V tomto světě ovšem všechno se vším souvisí. Když někde ubude voda, logicky jinde musí přebývat. Podle mého názoru se musíme společensky vracet k tezi, že jen prací je člověk živ a to do důsledku. Pokud toto staré rčení budeme i do budoucna ignorovat, pak se obávám, bude aktuální teze, jak si sociální systém udržuje a generačně vychovává další a další klienty, kteří nemají důvod opouštět pásmo sociálního zajištění.

Toliko má logika v dané záležitosti. Zároveň je tím i vyjádřená jistá podezřívavost k tendenčnosti publikované studie. Společenské a ekonomické zákonitosti jsou mnohem komplikovanější, než jen tento separovaný pohled na problematiku.

Přeji pěkný den.